Komunistická strana Egypta: Když chybí silná osobnost…

Jedna z nejvýznamnějších afrických zemí, domov faraonů, krotitel nevyzpytatelného Nilu a také stát, který celkem sedmkrát ovládl kontinentální fotbalovou soutěž. Jak se ale ve stínu pyramid dařilo tamním komunistům?

Vraťme se do časů po první světové válce, kdy se celá planeta vzpamatovává z hrůz krvavého konfliktu. V Egyptě zatím vznikají různé marxistické buňky. Musíme si však uvědomit, že tehdejší atmosféra má k ideálu daleko. Zemi totiž okupují Britové. Sami Egypťané sice žádají na Pařížské mírové konferenci nezávislost, ale jejich hlasy jsou vyslyšeny až o pár let později…  

Konec klenotníka

V tomto podloubí vzniká roku 1921 Egyptská socialistická strana. Hlavní osobnost nacházíme v Josephu Rosenthalovi. Tento muž s židovskými kořeny, který se původně živil jako klenotník, emigruje do Egypta z Itálie už v roce 1899. Záhy se stává jakýmsi hlasem pracovníků z fabrik na výrobu cigaret. Druhým mužem do party je socialistický teoretik Saláma Músá. Oba mají výrazný podíl na vzniku káhirské buňky. Tehdejším straníkům ale chybí přesné vyhranění, zároveň bychom v řadách našli jen málo čistokrevných Egypťanů. Většina členů totiž pocházela buď z Itálie, nebo Řecka. Velkou část tvoří také lidé židovského původu.

Komunisté, chcete-li socialisté, rozjeli zajetý vzorec úspěchu. Založili si vlastní plátek a zřizovali nové pobočky ve velkých městech. Prim hrála především Alexandrie, kde byla základna čítající zhruba 400 straníků. Mimo nezůstalo ani dnes zhruba půl milionové město Tanta, ležící 100 kilometrů severně od Káhiry. Tehdejší levicová strana se soustředila především na dělníky, v nichž chtěli probudit zlost vůči Britům. Na tom můžeme sledovat jeden z rysů nově vzniklé strany, čímž byl boj proti kolonialismu.

Vedení strany je pozváno na přelomu listopadu a prosince 1922 do Moskvy, kde se jedná o zapojení do Kominterny. Všemi projíždí vlna radikalizace a po přijetí 21 podmínek Kominterny se z Egyptské socialistické strany stává Komunistická strana Egypta. Změny znamenají konec jinak smýšlejícího Rosenthala, který je ze strany vyloučen. Světlo světa spatřuje první program, komunisté požadují osmihodinovou pracovní dobu a stejné mzdové podmínky pro egyptské a evropské zaměstnance.

Síla komunistů byla v meziválečné době (a vlastně po celou dobu existence) spíše marginální. Egypt se totiž stal v roce 1922 nezávislým královstvím, jenž reprezentoval král Fuad I., premiérské křeslo zase obsadil Saad Zaghlúl. Vládní strana Wafd neakceptovala komunistické podmínky, ti hrozili stávkami, dokonce převzali několik podniků. Zaghlúl tvrdě zakročil a nechal vedení zatknout a uvěznit.

Roztříštěná a rozhádaná

Strana jako taková udržovala kontakty s Moskvou. Sověti dokonce nabídli čtyřem egyptským soudruhům, aby odjeli studovat právě do hlavního města. Nabídka působila nadčasově, protože dva kandidáti byli ženského pohlaví. Snahu o sblížení nakonec zastavil úřední šiml, protože čtveřice nezískala víza.

Po vzniku nastala doba temna, protože na začátku roku 1925 byla strana postavena mimo zákon. Velkou roli v tom hrála i to, že komunisté nedokázali přesvědčit voliče. Na vině byla také absence výraznější osobnosti, jak se například dělo v Libanonu či Iráku. Levicové choutky tak bublaly ilegálně a pod povrchem. Chybějící ústředí znamenalo drolení a členění na jednotlivé frakce. Ve 40. letech vyvstává jméno Henriho Curiela, jenž podporoval komunistické hnutí. Z hlediska původu byl vším jen ne dělníkem.

Pocházel z bohaté rodiny, neuměl arabsky, disponoval dokonce italský pas. Snil o tom, že obnoví komunistickou stranu, ale nebylo kde brát. Chtěl Egypťanům co nejvíce přiblížit marxismus, a tak zřídil v Káhiře knihkupectví. Nakonec zvolil neočekávaný přístup a zřídil platformu s názvem Egyptské hnutí národního osvobození, které se v květnu 1947 změnilo na Demokratické hnutí národního obrození. Činnost Curiela ale nezůstala bez povšimnutí úřadů, a tak byl v září 1950 zatčen a vyhoštěn, a to i přestože přes 15 let vlastnil egyptský pas.

Mezi další frakce patří skupina Jiskra, která sdružovala především levicové intelektuály, a tak na dělníky měla velmi malý dosah.

První tendence sjednocení roztříštěných komunistů můžeme hledat v roce 1946. Skupiny řešily, zda má přednost národní nezávislost či socialismus. Ani v tomto případě nenastal konsenzus, protože frakce spolu nedokázaly komunikovat a vést dialog. Například Fuad Mursí založil v roce 1949 svou vlastní stranu, která odmítala Demokratické hnutí národního obrození. Tento pokus ale skončil neslavně, protože Mursí odmítal ve straně ženy a Židy. Kvůli tomu získal pouze 100 členů a brzo musel přejít do ilegality.

Gamál Násir na scéně

Roztříštěnost komunistům vydržela, svou roli v ní hrála také absence mezinárodní podpory. Určité dialogy sice proběhly, ale větší úspěch nepřinesly.

Alfou a omegou dalších osudů komunistické strany se stal převrat v roce 1952. Politická situace byla tehdy neudržitelná a de facto se čekalo, kdo v Egyptě uzme moc. Komunisté tehdy nedokázali situace využít, protože je tížila rozdílnost názorů. Hozenou rukavici nakonec umně sebral Gamál Násir a jeho Hnutí svobodných důstojníků. Ten nakonec sesadil prezidenta Muhammada Nádžíba, dokázal vyšachovat i Muslimské bratrstvo a cesta do prezidentského paláce byla volná.

Jaký byl vztah mezi Násirem a komunisty? Usměvavý politik sice razil cestu znárodnění a agrární reformy, na druhou stranu mu komunisté nezapomněli popravu jednoho z jejich soudruhů z roku 1952. Sám Násir zakládá stranu jménem Arabská socialistická unie. Jeho osoba je více než rozporuplná, protože udržoval přátelské vztahy se Sovětským svazem, zároveň doma zavíral komunisty do vězení.

Roku 1965 jim nabídl implementování do Arabské socialistické unie, ostatně v té době jediné povolené strany. Někteří s díkem přijali, jiní pokračovali v latentním ilegálním odboji. O zhruba deset let později se nakonec dočkali a založili si po dlouhém intermezzu svou moderní komunistickou stranu. Jenže ani tehdy nebyl správný čas, protože Anwar as-Sádát či Husní Mubarak nepatřili mezi jejich fanoušky a komunisty pronásledovali.

Levici vinili především z toho, že chtějí svrhnout režim a zavést komunistický systém. Straně dokonce zakázali kandidovat ve volbách, a tak se znovu přešlo do ilegality. Tento stav trval až do roku 2011, kdy byl svržen právě Mubarak. Po letech zase mohli komunisté vyjít v klidu na ulici, aniž by se museli bát vězení. Obratem se začlenili do Koalice socialistických sil. Jejich vliv na egyptskou politiku je ale velmi malý.